O zámku

Raduňské zboží bylo od počátku 14. století lénem opavských knížat. Od roku 1475 se ocitlo, již jako statek alodní, v rukou Tvorkovských z Kravaře a posléze Bruntálských z Vrbna, kteří jej během 16. a 17. století postupně přestavovali na renesančně-barokní objekt.

Poté, co se v držení zdejšího statku vystřídala řada majitelů, přešel koncem 18. století do rukou svobodných pánů Mönnichů a vzápětí sňatkem na Larische ze Lhoty a následně Larisch-Mönnichy. Především za hraběnky Anny Larisch-Mönnichové pak byl během 20. let 19. století celý zámecký areál reorganizován. Hospodářský dvůr byl vytěsněn do podzámčí a z jeho někdejší skladby zůstala jen barokní sýpka přestavěná v roce 1828. Již o dva roky dříve byla hotová komplexní adaptace starého zchátralého renesančně-barokního zámku na elegantní novoklasicistní sídlo s přepychovým vybavením. Souběžně byl vystavěn Úřednický dům a novoklasicistní zámecká oranžérie, kterou doprovázely okrasná, bylinková a fíková zahrada s fíkovnou, ananasovnou a ovocným sadem. V téže době vznikal také nový přírodněkrajinářský park.

Za Anniny dcery hraběnky Marie Larisch-Mönnichové byl zavezen někdejší středověký obranný příkop nad rybníkem Zámecký a v nově naformulovaném terénu byla v roce 1830 založena hradební zeď v novogotickém stylu. Tato nová dvouetážová hradba s terasami předznamenala intenzivní historizující etapu vnitřních i vnějších proměn zámku, která kulminovala až na samém prahu 20. století mj. v reforně nádvoří, jehož dvě přestavěné věže nadiktovaly objektu zcela novou siluetu.

V roce 1832 se do Raduně přiženil hrabě, od roku 1872 dědičný kníže Gebhard Leberecht Blücher z Wahlstattu. S příchodem příslušníka celoevropsky proslulého rodu, vnuka Napoleonova pokořitele, nabyl raduňský zámek na společenské prestiži široko daleko. Ač sloužil ponejvíce jako letní sídlo, nabízel domácím i hostům nejen samozřejmý přepych kultivovaného aristokratického domu, ale také potřebné pohodlí a intimitu, nezbytné k relaxačnímu pobytu panské rodiny v komorním prostředí venkova. Zámek byl  postupně modernizován, až dovnitř byla přivedena pitná a užitková voda, tepelnou pohodu zajišťovala nejen kachlová kamna, ale také důmyslné horkovzdušné a mladší teplovodní rozvody, již k roku 1903 se na zámku svítilo acetylénem, později nahrazeným elektřinou.    

Tíhu značných nákladů na komfortní privátní bydlení i pobyt četných hostů pomáhalo sanovat úspěšné podnikání několika spojených blücherovských velkostatků, mezi nimiž významné místo zaujímal mj. chov ovcí v raduňském pozdně empírovém ovčínu z roku 1841. 

Spletité vlastnické vztahy členů rodiny vůči zdejšímu velkostatku poznamenaly celou 1. polovinu 20. století. Jeho poslední majitel, hrabě Alexandr Blücher, anglický státní občan, pokračoval po smrti svého bratra v marných pokusech o zvrat záboru velkostatku Raduň-Bravantice a v roce 1949 republiku opustil.    

To již areál obhospodařovalo Ministesterstvo zemědělství; v zámku bylo na čas umístěno zemědělské učiliště Státních statků Praha, ale byly zde také také zaměstnanecké a obecní byty. Značná část zámku byla již od roku 1951 využívána pro potřeby místní základní a mateřské školy. Od roku 1974 držel zámek Místní národní výbor, který na zámku provozoval ještě dalších pět let školní provoz, ale zřídil zde také obecní kanceláře, knihovnu, lékařskou ambulanci a kulturní sál s kinem; mateřská školka opustila zámek až v roce 1983.

V průběhu generální opravy pět kilometrů vzdáleného státního zámku v Hradci nad Moravicí, zahájené v roce 1977,  vyvstala nezbytnost demontáže a náhradního uložení pevného zámeckého zařízení a veškerého sbírkového fondu včetně historické a svozové knihovny. K těmto účelům byl vytipován zámek v Raduni a v roce 1979 předán tehdejšímu Okresnímu středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Opavě, a to spolu s parkem, hradební zdí, sýpkou a oranžerií.

Po nezbytných opravách a přípravě vnitřních prostor bylo v letech 1983 až 1984 do Raduně převezeno a zde deponováno cca 10 tisíc předmětů uměleckohistorického mobiliáře a předmětů kulturní povahy, téměř 20 tisíc svazků historické, svozové a příruční odborné knihovny, včetně většiny demontovaného stabilního vybavení hradeckého zámku (kamna, krby, podlahy, obklady, mříže, okna, rozebrané lustry aj.).

Současně byly opraveny a restaurovány místnosti bývalého knížecího apartmá s tzv. malou a velkou knihovnou ve II. a III. podlaží jižního křídla a instalován soubor zámeckých salónů.

Instalační schéma zdejších interiérů důsledně akceptuje autentickou funkční skladbu jednotlivých prostor zámku. Panské patro nabízí pohled do reprezentačních prostor i privátních pokojů dospělých členů aristokratické rodiny, přízemí je věnováno potřebám zámeckých dětí a domácího služebnictva; jinde nevídané je také obnovené hygienické zázemí. Návštěvníkům je k dispozici rovněž nová návštěvní trasa, která je zavede do pánských soukromých salonů a rozlehlého hostinského podkroví.